Klávesové zkratky na tomto webu - základní
Přeskočit hlavičku portálu

Přijímací pohovor aneb jak to skutečně funguje (netradiční pohled očima manažera)

23. 02. 2017 8:00:00
Po posledním výběrovém řízení, které jsem prováděl v nedávné době, mne napadlo sepsat několik poznatků, jež mohou pomoci zájemcům při hledání nového zaměstnání. Podíváme se do zákulisí výběrového řízení jinak než tomu běžně bývá.

Za těch uplynulých bezmála 20 let, co se věnuji řízení lidí z titulu funkcí, které jsem měl možnost dosud zastávat, pozoruji, jak se mění kvalita a připravenost kandidátů, jejich představy a požadavky s nimiž na pohovory přichází. Na druhou stranu vnímám existenci kritérií, která jsou při výběru toho správného člověka aplikována, jako víceméně časově a vývojově nezávislých. Je pravda, že zvláště v prvních letech kariéry se osobnost člověka a jeho pozice na trhu práce myšlenkově a názorově formuluje. Z dlouhodobé perspektivy je ale většinou velmi stabilní. Platí to jak z pohledu člověka – uchazeče o práci, tak i z opačného pohledu člověka jako zástupce zaměstnavatele.

Většina odborných publikací dostupných na trhu, stejně tak i odborných webů provozovaných personálními a podobnými agenturami nebo individuálními osobami nabízí doslova učebnicová vzorová pravidla a návody všem uchazečům o práci. Jak napsat dojímavý životopis, jak se připravit na pohovor, jakou strategií odpovídat na otázky personalisty nebo manažera, co se zeptat v prvním kole a co si nechat na později, o kolik si říct peněz, jak se správně obléknout atd. To jsou určitě všechno nezpochybnitelná fakta, která fungují napříč asi všemi typy pozic administrativního charakteru (praxi s náborem na pozice do výroby bohužel nemám). Jaké jsou ale „chemické“ rozhodovací myšlenkové postupy a která kritéria se používají, když se takové výběrové řízení vyhlásí a zájemci začnou přicházet?

Nabízím svoje vhledy:

  1. První dojem – zpravidla stačí 1-5 minut, aby bylo jasno, jestli zbytek schůzky pro mne má smysl nebo ji dokončím kvůli zachování profesionality. Během těch 5 klíčových minut se mysl posunuje asi takto: celkový pohled na kandidáta ("změřím jej očima"), jeho hlas, jeho vyjadřování, úsměv / strnulý výraz / nezájem, nabídka programu schůzky a reakce kandidáta, zahájení sebeprezentace obou stran.
  2. Další dojmy – zbylých 25 – 55 minut schůzky, tady se už jedná o mix formy, jak se kandidát chce po profesní i osobní stránce ukázat a zda-li jsou jeho informace vůbec relevantní pozici a také, zda vlastně přišel na správný termín. Pozitivně hodnotím každého, kdo dokáže sebe představit v odlehčené podobě, udržuje si zdravou míru pokory, zmiňuje klíčové okamžiky, kterými prošel a neslabikuje jako stroj času ze svého CV větu po větě. Většinou začnu proaktivně sám, sdělím kandidátovi, že jsem si jeho životopis přečetl a rovnou přejdu na poslední pracovní zkušenosti, které uvádí s tím, že jmenuji název firmu a pozici, kterou zastával nebo ještě zastává. Hloupý personalista odradí kvalitního kandidáta konstatováním „tak nám řekněte, jaké pozice jste zastával, co jste dělal, od kdy do kdy, vezměme to postupně za sebou ...“ – to je jeho úkol, aby si tyhle informace předem přečetl a nepletl si pohovor se zvukovou reprodukcí dokumentu jménem profesní životopis.
  3. Pamatovat si svoji profesní historii – jestli máte delší profesní historii, přečtěte si svoje CV párkrát před schůzkou a při vybídnutí ke slovu berte jenom poslední zkušenosti nebo pouze ty relevantní. Někdy jsou ovšem případy, kdy si člověk ani nepamatuje, co dělal před půlrokem. Přesněji řečeno, on to přesně ví, jenomže ve svém CV lže.
  4. Nelhat – Když reaguji na pozici, kde se požaduje aktivní znalost angličtiny nebo programátorská znalost Excelu, určitě se dá při pohovoru v prvním nebo dalším kole míra shody se zkušenostmi kandidáta ověřit, proto nemá smysl si do CV napsat a na místě zpočátku i otevřeně tvrdit, jak tyhle znalosti mám, když Excel ve skutečnosti používám jenom jako kalkulačku a anglicky jsem na úrovni 1. lekce Prokop ́s family... Zažil jsem dokonce kandidátku, která dokázala průběh svého posledního zaměstnání popsat během 10 minut vícekrát jinak, pokaždé se vrátila ve vyprávění zpět a opravila se, že dělala vlastně něco jiného, ve finále - myslím na čtvrtý zátah - řekla, že je to už půl roku a moc si to nepamatuje – dodám, že na papíře její CV vypadalo docela slušně. Ona totiž popravdě nevěděla, co ve svém CV vůbec má a proto se nedokázala vymotat z otázky ven. V oblasti controllingu velký podíl zájemců o práci vůbec netuší, co to controlling je a přesto sebevědomě dodávají, že dělali controlling, plány, reporty ad., ale po chvíli zjistím, že jsou asi dobrými účetními, z výkaznictví ale nejvíce zvládli výstup formou statistického hlášení na ČSÚ – potom nemá smysl se přeceňovat do takových rozměrů, více si budu vážit odpovědi – "myslím, že s controllingem jsem nepřišel do styku, ale rád bych jej dělal, mám kolegyni, která se mu věnuje a její práce se mi líbí, baví mne čísla a myslím, že bych dokázal být jednou stejně dobrý controller jako jsem nyní účetní“ apod. Tímto bodem nechci vyvolat ve čtenáři pocit, že je správné a taktické se podceňovat, to určitě není, sám preferuji zdravou míru uvažování a prezentace svých schopností, i s ohledem na fakt, že některé nabídky práce budí dojem, že firmy poptávají ztělesněnou dokonalost supermana jiné galaxie a že asi určitě požadavky neodpovídají realitě (bude to tak 60 ANO – 40 NE).
  5. Záliby – většinou se píší na konec CV, mohou vypadat, že s vizitkou kandidáta nesouvisí, ale opak je pravdou. Věnujte formě prezentace svých koníčků pozornost, často může shoda v nějaké zálibě zapálit jiskru či rozhořet plamínek zájmu mezi oběma stranami, zvýšit atraktivitu kandidáta před ostatními, zcela určitě ale dává tušit, jak se může potenciální kolega v týmu projevovat a jestli do týmu zapadne. Není vhodné zajít do extrémů, např. jsem kdysi četl v jednom CV něco v tomto smyslu: záliby – auta, aktivní řidič, roční nájezd 100.000 km, sportovní typy, bez trestných bodů, delší trasy mimo Prahu, tuning,.... – trochu příliš podrobné v reakci na jedno z kritérií na pozici „řidičský průkaz – aktivní řidič“
  6. Profily na sociálních sítích – docela běžná věc profily mít, ale také běžná věc kandidátovy profily na Facebooku, Twitteru apod. dohledat a prolustrovat, prostudovat jeho příspěvky a reakce, vkládané fotky. Jednou jsem procházel profil kandidátky na teamleadera a měla slušné portofio svých snímků s velmi intimním obsahem na veřejném profilu Facebooku, jindy zase kandidát zachycen se samými zbraněmi v bojových pózách ...
  7. Czenglish – pokud jdu na pohovor v češtině, mluvím česky a snažím se používat čistou češtinu, vhodně se dají kombinovat spisovná a nespisovná slova (ale s rozumem). Neduhem ale bývá, že kandidáti se často nedokáží vyjadřovat v souvislých větách jinak než obsahově s pomocí anglických výrazů, a to mnohdy úplně zbytečně a na škodu věci. Je dnes již mnoho takových slov, která v češtině takřka zobecněla, ale čeština má stále dost synonym a jiných výrazových prostředků, než abych musel vyprávět, jak „čekuji“ podklady, „forwarduji mesidže“ dále do týmu nebo raději udělám „call“ než abych psal email a že musím jednat „brífly“. Pozor také na anglické zkratky, které nejsou všeobecně známy a jimiž mají někteří často plná ústa a já potom nevím, o čem mluví – tohle se týká zejména lidí přicházejících z anglicky mluvících firem nebo lidí přecházejících mezi diametrálně odlišnými obory, např. z leteckého průmyslu nebo teplárenství nebo z bankovnictví do mediální logistiky atd. Běžně vypráví, jak pravidelně dělali „PDOXYM“ reporty podle koncernových pravidel dle norem „AHKXKVL“...
  8. Vypnutý mobil – tenhle nešvar bohužel postihuje všechny věkové generace obojího pohlaví, jako kdyby nešlo předem nastavit na 30-60 minut tiché vyzvánění nebo si přístroj úplně vypnout, slušný člověk se omluví, když se přece jenom mobil ohlásí, troufalejší persona hbitě odemkne display a zírá, kdo mu volá (a já sedím a čekám...), více troufalejší případ rovnou naklepe krátkou zprávu jako odpověď a ti největší frajeři hovor rovnou přijmou. Také jsem měl kandidátku, která si musela dvakrát odskočit na chodbu vyřídit hovor, protože to bylo „důležité“ – nerozporuji míru důležitosti onoho pro ni asi opravdu důležitého telefonátu. Jenom jsem zbytečně ztratil čas celou schůzkou a druhá strana i cestou za mnou a ode mne.
  9. Pachy a vůně a/nebo „příliš červený obličej“ a to celé případně v kombinaci s akumulací cigaretového dýmu – začnu jednou hrůzou: kandidát si sedá a jak se přirozeně jeho trup a hlava pohybuje směrem ke mne, já se zrcadlově zatahuji dozadu – ten pach z jeho úst se prostě nedá bez reakce ignorovat. Někdo může být nemocný, jiný je zdravý, ale smrdí mu z pusy z různých důvodů, oba však mohou tento stav nějak řešit. Nebo zpocený člověk proti Vám, který tak už přišel a minutu po minutě se přítomnost potu z jeho strany stupňuje. Červený obličej“ – pár kandidátů si také asi trochu přihnulo, než vstoupili do mé kanceláře. Silný kuřák – osobně jsem nikdy nepřijímal ani nepřijímám kuřáky (výjimkou byli lidé, které jsem při nástupu již „dostal“). Nemám rád cigaretový pach, netoleruji časové prostoje, které průměrný kuřák dokáže za den svými „rauchpauzami“ udělat a takto si již tohoto návyku - v mých očích zlozvyku - všímám a ptám se na něj při pohovoru.
  10. „Proč vlastně chcete odejít ze současného zaměstnání“ anebo kritika současného „chlebodárce“ – velice citlivá část diskuze a pozor na formu interpretace Vaší odpovědi na dotaz, proč jste se rozhodli měnit místo. Není nic divného dosáhnout vlastního rozhodnutí o změně práce, ale zcela nevhodně působí kandidátova sdělení typu, jak je tam u nich neschopné vedení, jací jsou hrozní kolegové, jak člověku nechtějí přidat ani halíř, jak se dělají v jejich byznysu podvody apod. Takové důvěrnosti si prosím nechte pro sebe, jak se totiž vyjadřujete o stávajícím zaměstnavateli, tak budete pravděpodobně dříve či později výřečný i o „naší“ firmě a o takovou prezentaci určitě „nestojíme“. I důvody „hledám práci za více peněz“ je dobré umět vhodně formulovat a vysvětlit, proč si myslím, že si více peněz zasloužím, není taktické zalhávat a nadhodnocovat, kolik nyní reálně vydělávám, když se na to personalista zeptá, abych vysvětlil, proč jsou moje platová očekávání od nové práce tak vysoká, zkušený manažer většinou zná přibližnou hladinu příjmu „jeho“ pozic a oborů a nadsazené a neupřímné odpovědi mu budou dávat varování, že tenhle člověk půjde hlavně po penězích a možná je bude řešit více než svoji přidanou hodnotu firmě.
  11. Přirozená role obou stran – několikrát se mi při pohovoru s kandidáty stalo, že kandidát mne začal poučovat, jak se příslušné úkoly dělají, resp. mají správně dělat, dokonce jednou mne začala kandidátka zpovídat sama, prostě sama formu pohovoru otočila a od určitého časového okamžiku se sama začala ptát na moje působení ve firmě, jaké mám zkušenosti, proč zde pracuji apod. a poté chtěla, co jsem ji nevybral do dalšího kola, písemné detailní vysvětlení důvodů plus osobní schůzku s dalším vysvětlením atd. Samozřejmě na obecné dotazy kandidátů běžně odpovídám, často jim zpětná informace pomůže při dalších pokusech v jiných firmách, jenom je potřeba celou věc nepřevážit do extrému. Měl jsem tehdy obavu, že snad vytáhne zbraň, namíří mi ji na hlavu a nespustí ji pryč, dokud nebude spokojená s mými odpověďmi. Cílem tohoto příkladu bylo jenom připomenout, že prostě jedna strana práci nabízí a druhá ji poptává a platí určitá pravidla.
  12. „Máte nějaké otázky?“ – Prostor na konci téměř vždy patří kandidátovi, připravte si nějaký alespoň jeden dotaz, třeba i doma nebo jej formulujte se závěrů diskuze. Kandidát „mistr světa“, který na tento dotaz odvětí „nemám žádné dotazy“, „všechno je mi jasné“, „práci si dovedu přesně představit“, „něco bych se zeptal, ale to nechám až do dalšího kola“ apod., nemá o tuto nabízenou pozici skutečně upřímný zájem a potřebuje formálně udělat jenom profesní změnu, případně si jenom nabídky testuje. Nebojte se zeptat, i otázka na postup dalšího průběhu výběrového řízení se většinou cení více než žádná otázka.

Třináctý bod už nedefinuji, ať si každý doplní ten svůj, který mu tady ode mne chybí...

Autor: Zdeněk Koptík | čtvrtek 23.2.2017 8:00 | karma článku: 12.31 | přečteno: 911x

Další články blogera

Zdeněk Koptík

Odpovídáte na pracovní nabídku? 16 tipů a návodů z mé praxe, které Vám pomohou!

Pokud reagujeme písemně na pracovní nabídku, doporučuji dodržovat určitá pravidla, která se mi v praxi osvědčila. Všechny tyto tipy a doporučení jsem pro Vás nyní sepsal do základních 16 bodů a věřím, že Vám pomohou. Zde jsou:

27.3.2017 v 9:00 | Karma článku: 8.06 | Přečteno: 667 | Diskuse

Zdeněk Koptík

3 důvody, proč mileniáni nemají Vaši firmu rádi

Ve světle dnešní doby se stále větší pozornost oprávněně obrací na téma postavení, významu a práce se zástupci generace tzv. mileniánů. Dovolím si volně shrnout obsah a komentovat jeden z nedávno vydaných článků na serveru Inc.

10.3.2017 v 8:30 | Karma článku: 8.35 | Přečteno: 576 | Diskuse

Zdeněk Koptík

21 pravidel života podle Miyamoto Musashi

Dnes jsem objevil celkem zajímavé povídání o japonském samurajovi Miyamoto Musashi, resp. o jeho definici pravidel života a rád by se o ně podělil se všemi, kteří je ještě neznají jako já před dvěma dny...

28.2.2017 v 8:00 | Karma článku: 12.86 | Přečteno: 495 | Diskuse

Další články z rubriky Společnost

Hatem Berrezouga

Dialog s "nevěřícím psem", VI. Takíja (taqijja) aneb moderní hon na muslima. Část 1

Muslim v dnešní době prostě nemůže být dobrým člověkem. Pokud jsi muslim, tak jsi buď terorista, anebo potenciální terorista, nacista, anebo v nejlepším případě umírnění či dobrý nacista.

24.6.2017 v 12:46 | Karma článku: 6.62 | Přečteno: 232 |

Karel Stryczek

Na taneční zábavě v Texasu

Byl nám doporučen „super country bar“ někde na hranicích mezi Oklahomou a Texasem. Jeli jsme z města půl hodiny na západ, potom u starého ranče opustili cestu se zpevněným povrchem a zatočili na jih mezi chřestýše do stepi.

24.6.2017 v 9:58 | Karma článku: 14.30 | Přečteno: 277 | Diskuse

Eva Drunecká

Hoď kamenem kdo bez viny

Případ Warmbier rozpoutal vášnivé diskuze. Hororová líčení, předhánění se v líčení hrůz táborů v Severní Korei.

24.6.2017 v 3:39 | Karma článku: 15.92 | Přečteno: 587 | Diskuse

Jiří Fábik

Jak funguje právo – Juvenilní justice.

O tom jak se kradou děti rodičům s pomocí úřadů a s podporou soudů. Práva dle Úmluvy o právech dítěte zřejmě ani jako mezinárodní právní norma nikoho nezajímá.

24.6.2017 v 1:06 | Karma článku: 8.22 | Přečteno: 157 | Diskuse

David Wiltsch

Nezapomeňme si připomenout hrdiny od Zborova

Roku 1917 došlo v rámci Kerenského ofenzívy k bitvě u Zborova, kde prvně nastoupila i Československá brigáda. Z pohledu války nevýznamná bitva. Z pohledu prvního odboje však důležitá událost na cestě k samostatnému stát

23.6.2017 v 17:43 | Karma článku: 17.87 | Přečteno: 363 | Diskuse
Počet článků 7 Celková karma 0.00 Průměrná čtenost 662

V pracovním životě: profesionál v oboru controllingu a finančního managementu s 20 lety praxe.

 V soukromém životě: poloprofesionální fotograf (domácí zvířata, street foto, krajina, portréty, společenské a rodinné události). Fanoušek do novin, časopisů, nových médií. Sběratel tisku s orientací na 80. léta 20. století.



Najdete na iDNES.cz

mobilní verze
© 1999–2017 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je členem koncernu AGROFERT.